"Intenzivní, zahloubaní, napjatí, radostní, velmi evropští a zároveň naprosto jazzoví, Vertigo Quintet pro mě znamenal přímý zásah. "

- Bud Kopman, allaboutjazz.com


"Jedno z nejlepších alb tohoto roku a skutečný objev na naší jazzové scéně."

- Miroslav Romančuk, jazzport.cz
 

                                             Recenze :

                                Vertigo Quintet - Vertigo Quintet (2005) :

Casopis Harmonie 15.7.2005

Amplion Records (68:14)

Marcel Bárta - soprán saxofon, basklarinet, Daniel Šoltis - bicí, Rastislav Uhrík - kontrabas, Oskar Török - trubka, Vojtěch Procházka - piano. Vydáno 2005. TT: 68:14. 1 CD Amplion Records, AMP 05001.

Deska Vertigo Quintet přináší originální jazz a chvílemi působí jako kniha, ve které čtete od první skladby až do konce. Četba vám zabere něco málo přes hodinu, ale věřte, že se k tomuto klenotu budete stále vracet. V hudbě mladé československé kapely je totiž něco, co je skryté, něco, co očekáváte, v co doufáte. Poslech provází napětí, proto jsou pozornost a soustředěnost stále na místě.
Oceněn musí být především přístup a uchopení tématu, jeho jisté zpracování a uvážená výrazová schopnost. Hudba hraná hlavně v poklidném tempu vyniká právě svou poklidností, u které ale ani náhodou nezívnete. Jak už jsem zmínil, album je vysoce originální, autorské a dá se odtušit coolové pojetí, které se pak na vlně third streamu přenáší do krajin fjordů a nu-jazzu. Zřejmě a velice citlivě je na desce zachycen specifický styl nahrávek mnichovského labelu ECM, bez povšimnutí nezůstává ani inspirace impresionismem.
Většina skladeb pochází od Vojtěcha Procházky, který v sobě nezapře skladatelskou školu Karla Růžičky staršího a je to právě on, kdo zde vnáší ony ohlasy třetího proudu. Dvě nádherné kompozice napsal trumpetista Oskar Török. Jedná se o balady Really Sorry a El'ga. Obě nezapřou autorův znatelný rukopis, ale zároveň zapadají do kontextu disku. Je zde citelně otevřen prostor především pro piano a basklarinet či sopránsaxofon Marcela Bárty. Oskar Török je dle mého mínění fenomén pohybující se svou hrou a tónem mezi několika trumpetisty, nicméně i přes to si zachovává vlastní výraz.
Melodicky velice bohaté a nápadité skladby jsou řízeny rytmikou Rastislava Uhrika a Dana Šoltise, jehož způsob hry na bicí nelze nazvat jen rytmikou. Přizpůsobuje se, svou hru neustále mění a zkouší. Když se pak v titulu Dalasi potká v duu s Rasťo Uhrikem, nenechávají na pochybách svou invencí až hravostí. Bártův basklarinet se v tomto kusu představuje ve freejazzových polohách, ale ihned zase upadá do napjatosti desce vlastní.
Vertigo Quintet je bezesporu úspěchem pro český jazz. Skvělou práci odvedlo mladé vydavatelství Amplion, které dodalo snímku skvělé ozvučení. To, co vězelo a vězí uvnitř hudebníků, bylo plasticky zachyceno. Obzvláště pro Vertigo však platí, že živé koncerty v komorním prostředí znatelně umocňují poslech jejich hudby.

nahráli: Marcel Bárta - soprán saxofon, basklarinet, Daniel Šoltis - bicí, Rastislav Uhrík - kontrabas, Oskar Török - trubka, Vojtěch Procházka - piano
Body: ***** * 6 z 6 - tip Harmonie
(hodnocení časopisu Harmonie)

        Uni Jazz Magazin

Počátek století v našem jazzu příjemně překvapil širokou stylovou paletou nejmladších kapel. Po dosavadních vrcholech s nahrávkami Davida Dorůžky a Zítkova NUO přišlo přímo mariášnické ‚re‘ podložené muzikantskými esy nejmladší generace ve Vertigo Quintetu. Na nedávném turné po Česku a východním Slovensku představilo hudbu z debutového alba VERTIGO QUINTET (Amplion, 2005, 68:16). ,Starou pažbou‘ kapely je saxofonista Marcel Bárta (*1974). Už v počátcích své kariéry byl výrazným sólistou Svobodova Kontrabandu, zde hraje na sopránsaxofon a na basklarinet. Čtyři jeho partneři jsou o desetiletí mladší. Nejmladším je bubeník Daniel Šoltis (*1982), následuje pianista Vojtěch Procházka (*1981), kontrabasista Rastislav Uhrik a Oskar Török (*1979). Poslední dva jmenovaní plus Šoltis přišli do Prahy ze Slovenska, čímž se potvrzuje to, že každou generaci českého jazzu ve své špičce doplňují jazzmani z východu bývalého soustátí. Hudba kvintetu má až meditativní atmosféru. V souvislosti s nedávným koncertem kapely Waynea Shortera si dokonce myslím, že tvoří na stejné vlnové délce. Jsou vzdáleni jak mainstreamu, tak fúzím posledního dvacetiletí. Kódem k této hudbě je avantgarda akustického jazzu, oťukávající hudební zkušenosti mimo sféru vlastního žánru. K nejzajímavějším titulům alba patří Exhibionista Marcela Bárty. V ní při Törökově hře na trubku zní v podtextu ibersko-arabské inspirace s obdobnou naléhavostí, jak na slavném albu Sketches of Spain Milese Davise a Gila Evanse. Je to nejdramatičtěji podaná skladba v jinak poklidném, zvukově neagresivním toku hudby Vertiga. Török má však soundem blíže než k Davisovi k úžasnému Tomu Harrellovi. Další perlou je Dalasi Rasti Uhríka, skladba zasněné melodické něhy, se zpívajícím kontrabasem a sólem basklarinetu s mámivým ,karpatským‘ koloritem.
Na hře Vertigo Quintetu zaujme neobvyklá disciplinovanost sólistů, vzájemný respekt, aranžmá, v němž i opuštěné opakované tóny mají stejnou důležitost jako hlas sólistů. Hudba působí až asketicky, což bývá spíše doménou muzikantů staršího věku, kteří mají za sebou bouřlivý vývoj. Zdůrazním-li vynikající pojetí Bárty či Töröka, nesnižuji podíl ostatních. Například pianista Vojtěch Procházka jako autor poloviny skladeb má na styl kvinteta zásadní vliv. Při srovnání se základními jazzovými styly slyšíme něco mezi pozdním cool jazzem a avantgardou koketující s třetím proudem. Ale řečeno obrazně: když hudba skončí, máte pocit, že kolem vás prošel magický vánek uklidňující jako japonský interiér, v němž nás místo těžkého nábytku obklopují odstíny šerosvitu.
Vladimír Kouřil

      Napsal Miroslav Romančuk   

Středa, 03 srpen 2005     

 Vydavatelství: Nahráno roku 2005, Vydavatelství: Amplion, 68:16, 1CD

Obsazení: Marcel Bárta (ssax,bassclarinet),  Daniel Šoltis (dr), Rastislav Uhrik  (b), Oskar Torok (dr), Vojtěch Procházka (p).

Skladby: Rozprávka, Really sorry, Tichý dům, Exhibiconista, El´ga, Dozvuk I, Dalasi, Předtucha, Poslepu, Dozvuk II (coda).
 

Vertigo Quintet je česko-slovenské seskupení mladých a velmi nadějných jazzmanů, pocházejících převážně z líhně pražské Jazzové konzervatoře Jaroslava Ježka. Dle vlastního vyjádření se vzájemně sešli, přestože se podíleli a podílejí na řadě dalších zajímavých projektů, aby ve Vertigu dělali hudbu, která je jejich srdci blízká. Že si skutečně padli do oka a porozuměli, dokazuje toto velmi kompaktní album. Jejich projev nezapře hudební vzor v osobnostech T. Monka, M. Davise, O. Colemana anebo v produkci mnichovské značky ECM. Avšak rozhodně nejde o žádný plagiát, ale o vlastní projev, ve kterém se mísí hudba jazzových mistrů 50. a 60. let s pozdějším progresivním pojetím jazzu. Nedá mi, abych při poslechu jejich nahrávky nevzpomenul i hnutí cool jazzu přelomu 40. a 50. let, plného oduševnělé vážnosti a osobitou hudební formou zprostředkovaných vnitřních ušlechtilých citů.Nahrávka přináší křehký, vážný a citlivý jazz hraný v poklidném tempu, umocněný vynikajícími a disciplinovanými výkony jednotlivých muzikantů. Nechybí nápady a zajímavé momenty, takže posluchač nemusí mít obavy, že by mohl upadnout po nezvladatelném zívání z nudy do hlubokého spánku.Projev kapely stojí především na krásné, čisté a melodicky nápadité sopránce Marcela Bárty, kterou občas zamění za neméně invenčně podaný basklarinet. Trubka Oskara Toroka působí lehce nejistě a rozpolceně. Necítím však hráčskou nejistotu, ale spíše upřímný projev introvertní osobnosti. Pěkné momenty přináší všudypřítomné dvojhlasy dechů, které mi připomínají dávné společné porozumění Ornetta Colemana a Dona Cherryho v subtilnějším podání. Skvělá barevná sóla pianisty Vojty Procházky často mění náladu a tempo jednotlivých úseků skladeb. Velmi nápadité jsou bicí Daniela Šoltise, jehož  talent, technické kvality a fantazie zde plnohodnotně doplňují ostatní spoluhráče a spoluvytváří celkový sound kapely. Při rozdávání pochval je nutné vzpomenout na decentní a chytrou hru basisty Rastislava Uhríka, studenta Jaromíra Honzáka. Uhrík skromně drží celkovou náladu a jemně podbarvuje hru ostatních spoluhráčů.Velmi zajímavé jsou rovněž kompoziční schopnosti všech pěti muzikantů. Skladby na jejich debutovém albu pocházejí pouze z jejich pera a dlužno říci, že skutečně nebyla potřeba sahat do cizí produkce.V úvodní „Rozprávce“ zaujme postupně gradující krásné a emotivní sólo sopránky Marcela Bárty podbarvené zajímavými perkusemi Dana Šoltise. Marcela střídá Vojta Procházka v sólu piana se silným  bluesovým feelingem a stupňujícím se tempem.Po vynikajícím úvodním kousku přichází jedno z nejkrásnějších čísel alba, pomalá a dojemná balada Oskara Toroka „Really sorry“ znějící jako upřímné a pokorné vyjádření lítosti. Lehká sopránka proplétající se s rozpačitou trubkou navozuje téměř slzavou atmosféru, avšak bez náznaku upadání do kýčovitosti. Piano ve svém kratičkém sólu je doslova nádherné.Ve vážném „Tichém domě“ dostává prostor i vkusná lyrická basa Rasti Uhríka, jediným svým tónem nikterak nepopírající celkovou náladu alba. „Exhibicionista“ obsahuje jeden z nejkrásnějších momentů alba, kterým je rozervané sólo na trubku Oskara Toroka. Ani sólo bicích Dana Šoltise  neupadá do exhibicionismu a  vkusně zapadá do celku.Ve skladbě „El´ga“ Marcel Bárta střídá basklarinet a sopránku. Úvodní hezký melodický motiv předává basklarinet pianu a zní to velmi působivě.Baladu „Dozvuk I“  dramatizují perkuse a vypjaté společné vyhrávky dechů. Sólo piana se nese v jarrettovsky romantickém duchu.Následující „Dalasi“ uvádí chytlavý rif basy, která dostává prostor i pro sólo a opět potěší svou náladotvornou invencí a disciplinovaností. Krásné sólo přidává i Bártův basklarinet.V rozervané „Předtuše“ dostává opět prostor trubka, vykřikujíc nejistě a krásně do světa cosi ze svých  vnitřních rozpolcených emocí. Nálada skladby se nese v jakémsi tajemném očekávání něčeho možná krásného a možná i temného.  Rychlejší a bouřlivé „Poslepu“ přináší lehce perlivý tep perkusí, (kterému jsem vždy rád  naslouchal u Jack DeJohnettea v triu Keithe Jarretta). Sopránka opět v krásném sólu je střídána běsnícím pianem. Skladba mohutně graduje a nakonec padá do poklidného závěru.Závěr alba se nese v krátkém tématu nazvaném „Dozvuk II (coda)“. Nádherná deska. Pro mne především velmi inspirující skutečností, že v dnešní době, plné siláckých gest a nucených pozitivních grimas různých „superstar“, existují mladí muzikanti, kteří neváhají produkovat až archaicky krásnou, vážnou a upřímně emotivní muziku.Nedá mi, abych nevěnoval také pár slov produkci nahrávky pod vedením Lucie Kukulové, majitelky mladého vydavatelství Amplion, které zajistilo albu skvělé zvukové kvality a reprezentativní přebal. Tyto vlastnosti si nikterak nezadají s produkcí již vzpomínaných a vždy pečlivých ECM.Nechci být příliš předčasným a navíc špatným prorokem, ale domnívám se, že jde o jedno z nejlepších alb tohoto roku a navíc o skutečný objev na naší jazzové scéně, který by se neměl ztratit ani v mezinárodní konkurenci. Zda-li tomu tak bude, ukáže ještě čas. Já budu každopádně držet palce

                            Vertigo Quintet - Live u Stare Pani (2006) :

    Vertigo Quintet, klidný jazz dravého mládí

24. ledna 2007  1:00

Druhé album souboru Vertigo Quintet přináší živý záznam vystoupení v pražském klubu U Staré paní z loňského května.Album potvrzuje, že "evropský jazz" naší podtřicátnické generace není výhradně studiově-experimentální záležitostí, nýbrž že si dokáže najít publikum i ve standardním klubovém prostředí.Vertigo Quintet vytváří skladby odpovídající spíše kompozičnímu rozvíjení komorní vážné hudby než jazzovému typu chórusových sól nad pravidelným a neměnným beatem.
Ústřední postavou je pianista Vojtěch Procházka, který v sólech přináší vzorové ukázky takové kompozičně-improvizační práce.Nicméně sóla trumpetisty Oskara Töröka a saxofonisty Marcela Bárty rovněž zdařile plní svoji úlohu – v jejich případě vytváření epizod zapadajících do celkové koncepce. A toto pojetí účinně naplňují i basista Rastislav Uhrík a bubeník Daniel Šoltis.O kolektivní shodě svědčí rovněž to, že na sedmi původních skladbách, ze kterých album sestává, se Procházka podílí pouze jedinou, ostatní čísla jsou rovnoměrně rozložena mezi další členy souboru.Vzácné pochopení prokazuje účast Smyčcového Quarteta Vladana Malinjaka, které má ve dvou skladbách přiřčenu sice omezenou, avšak přesně vytýčenou úlohu.Zvládnout takovou kombinaci v běžném klubovém provozu s jeho obvyklými ekonomickými podmínkami vyžaduje od všech zúčastněných značnou dávku nadšení – a to musíme zmínit i hostující zpěvačku Lenku Dusilovou.Rodí se tu zkrátka nový typ rozjímavé hudby, která nabízí zastavení, ale také riskuje, že poskytne jen nezávaznou kulisu ke snění. Od toho ji zachraňuje především napětí v sólech.Vertigo Quintet má hudebníky, kteří by si s tímto dilematem mohli poradit. Je sympatické, že se vydali touto u nás neprošlapanou cestou. Pokračování však bude vyžadovat ještě spoustu hledání a energie.
 

Vertigo Quintet - Live u Staré paní                                                               Lubomír Dorůžka, MF DNES
Amplion Records, délka CD 71:23                                                                 

      Vertigo Quintet patří do světa

16. ledna 2007  14:34

Současná česká hudební scéna toho nemá mnoho, čím by se mohla pochlubit před světem. Skupina Vertigo Quintet ale mezi to málo rozhodně patří.

ALBUM TÝDNE
Skupina Vertigo Quintet patří k tomu vůbec nejlepšímu, co nabízí česk(oslovensk)á jazzová scéna. Její eponymní debut, nahraný studiově tři roky po založení souboru, získal Anděla jako Nejlepší jazzová nahrávka roku 2005. Kapelu tvoří pětice mladých českých a slovenských muzikantů, navazující zdaleka nejen na výdobytky amerického jazzu, ale i na evropskou scénu, klasickou hudbu (jedná se vesměs o konzervatoristy), nepopírají ani zálibu v jim generačně spřízněné rockové a elektronické hudbě.Druhým počinem Vertigo Quintetu je živé album Live U Staré paní (Amplión Rec.). Najdeme na něm převážně novinky, nechybějí ale ani skladby z debutu, které dokládají, jakým způsobem kapela pracuje s "daným" materiálem. I když se Vertigo Quintet věnuje poklidnější, až impresionistické hudbě, živé podání jeho skladeb má obrovský vnitřní tah a dynamiku, nehledě k tomu, že improvizace, propojující složená témata, jsou skutečnými improvizacemi, nikoli pouhou hrou na ně.Autorsky se na repertoáru podílejí všichni členové souboru (Marcel Bárta - saxofony, basklarinet, Oskar Török - trubka, křídlovka, Vojtěch Procházka - piano, Rastislav Uhrík - kontrabas, Daniel Šoltis - bicí), jejich skladby jsou členité, přitom však jakoby "z jednoho kusu". Je z nich patrné, že jejich výsledná podoba je dílem všech, vyjadřovací jazyk Vertiga je svébytný a celistvý. I ve chvílích, kdy jsou zapojeny hostující smyčce nebo v závěrečné skladbě Eĺga vokál Lenky Dusilové, podřizují se hosté dokonale propracovanému celku, nikoli naopak.Nové album Vertigo Quintetu opět poukazuje na fakt, že mladá domácí jazzová generace už dávno předčila své poněkud zamrzlé předchůdce (čest výjimkám, jsou-li vůbec jaké). Zbývá už jen, aby si toho všimlo i obecné povědomí, jak posluchačské, tak profesní. Kapely typu Vertiga by měly mnohem častěji koncertovat, a to nejen u nás, ale - ještě více než doposud - také v zahraničí. Je se totiž čím chlubit.

                                                                                                                            Ondřej Bezr, iDNES.cz

25.04 2007

Metropolislive.cz

Prý se upřímnost vyplácí. Nebo to s tím vůbec nesouvisí? V titulku je uvedené CD, které mi takříkajíc delší dobu leželo v žaludku. Ovšem v uvedeném případě v tom lepším slova smyslu. Opožděné recenze mají jednu výhodu. Neustálým odkládáním termínů recenzování alba (ve stylu „ano, teď uzrál ten správný čas se na tuto muziku kouknout pod lupou“) hraje čas právě pro tento druh hudby. A u živého alba jazzové party Vertigo Quintet – Live U Staré Paní to platí dvojnásob. Mohlo by se zdát, že právě lajfkové verze jsou pro kapelu znouzectností a přichází jako vyplnění nějakého období, jež neoplývá dostatečným materiálem pro regulérní řadovku. Ne! V tomto je album plnohodnotným následovníkem/pokračováním debutového/studiového alba s eponymním názvem Vertigo Quntitet (vyšlého u Amplion Records a oceněného „andělskou soškou“ jako Nejlepší jazzová nahrávka roku 2005). Hudba Vertiga, na niž se tvůrčím duchem podílí celá pětice česko-slovenských muzikantů (Bárta-Török-Procházka-Uhrík-Šoltis) ubíhá jako celistvý proud sofistikovaně propracovaných hudebních invencí. Náročné kompozice se mění v průzračnou a čitelnou muzikální radost. Každá skladba od začátku až po samotný konec přesvědčuje svou sdílností a hravostí jednotlivých aranží. Sedm tracků obsahuje i tři sousta z předchozího (již zmiňovaného) alba. Ovšem zde je naleznete v jiném, jakoby emotivnějším kabátě. Skladby jsou jednoduše posazené do jiné časové/vyzrálejší linie. Improvizační minimalismus a maximalismus je pak namíchán ve vyváženém a chutném poměru na celém albu. Do tohoto koktejlu jen tak mimochodem vstupuje vážnohudební inspirace, která se v nejednom hudebním kousku prochází krajinou imprese a náladových zvratů. Jazzování v tomto pojetí je pro Vertigo Quintet jakýmsi určujícím rukopisem. Neotřelá pojetí, nástrojové kombinace a dynamické muzicírování se stává pro tentokrát příjemnou samozřejmostí. V tomto soukolí trefně funguje také hostování Smyčcového Quarteta Vladana Malinjaka, jež akcentuje zmíněný vážnohudební přesah dosti důkladně (ať jemné violové podbarvení romantické a snivé Tenny s dramatickými vyústěními nebo uhrančivé souzvuky v Quiet Prayer nesoucí nás do nepoznaných končin). Svéráz a originalita, s jakou tato parta přistupuje k jednotlivým kompozicím/jazzovým opusům, jednoznačně potvrzují, jak moc a kam mají tito chlapíci nakročeno.

A propos, i poslední záležitost tohoto živého záznamu s názvem El’ga to bez uzardění dokazuje (Hostující vokál Lenky Dusilové přichází z jiné dimenze a hlavně úplně jinak, než jej známe. A to je fajn!).

Hodnocení: x x x x x                                                                                                                                         Autor: Petr W. Vaněk