VERTIGO - originalita, hudební kreativita, sofistikované kompozice a totální improvizace

Svěží jazz Vertiga objevuje svět

rubrika ČESKÝ TALENT

Absolventi Ježkovy konzervatoře míří na cestu za nekompromisním hudebním vyjádřením

Je jim něco přes dvacet a v recenzích jejich koncertů a dvou vydaných alb se mísí obdiv s nadšením nad osobnostmi mladého českého jazzu. Jenomže spojení „český jazz“ není zcela na místě, i když se v kapele Vertigo někdy před čtyřmi lety sešli v Praze čtyři spolužáci a dnes již absolventi jazzového oddělení Ježkovy konzervatoře. Rytmiku kapely tvoří Slováci -bubeník Daniel Šoltis a basista Rastislav Uhrík. K nim a k pianistovi Vojtěchu Procházkovi a trumpetistovi Oskaru Törökovi se přidal ještě zkušený saxofonista a klarinetista Marcel Bárta a vloni si za svoji debutovou desku odnesli Anděla ve své kategorii.

Rybník je těsný

Klavírista a skladatel Procházka už studuje konzervatoř v Paříži a někteří další členové Vertiga také asi zkusí změnit pozici mladých štik v brzy prozkoumaném domácím rybníčku za neprobádané hlubiny multikulturních velkoměst. Mnohotvárný styl, jakým je dnešní jazz, má ve svých genech zakódovanou potřebu konfrontace s hudebníky odlišných zkušeností, přístupů i etnik. Nářek nad odtržeností místní jazzové scény od evropského či světového dění ale není na místě. S trochou nadsázky se dá říci, že za vznik Vertiga vlastně může nápad kontrabasisty Jaromíra Honzáka otevřít při Ježkově konzervatoři jazzové oddělení.

„Honzák udělal skvělou věc, založil školu, která tu pro mě znamená nejvíc,“ vysvětluje basista Uhrík (25). „Jako učitel je skvělý tím, jak je otevřený, nemá komplexy, které člověka ženou poměřovat se s druhými muzikanty,“ pokračuje nadšeně. Dodává, že Honzák působí na mladé hudebníky už jen tím, že píše vlastní muziku, neustále tvoří, je všestranný a má obrovský záběr, od jazzu až k účinkování s bratry Ebeny nebo Ivou Bittovou.

Tvořivost je bezpochyby jedna ze složek jazzové DNA. Začínající hudebníci si ovšem musí vydělávat a pro většinu z nich to znamená brát „kšefty“ v podobě hudby, která se neposlouchá, ale spíš konzumuje jako příjemná kulisa. „Za těch pět let, co sám hraju, už u nás vlastně všechny jazzové muzikanty znám a dá se říct, že jsem se s většinou potkal i na pódiu,“ konstatuje Uhrík. „Někdo vám zavolá a jdete někam do hospody hrát jazzové standardy s lidmi, které pomalu ani neznáte. Nevadí mi být doprovod pro lidi, kteří se baví, ale mám rád, když se lidé v kapele poslouchají, opravdu spolu hrají, vytvářejí celek. Proto mě takové hraní nenaplňovalo. Kdežto s Vertigem se na hraní těším, čekám, co se mezi námi bude dít. Navíc hrajeme vlastní muziku, která někam směřuje.“

Podle ohlasů nejprve na debutové a koncem loňského roku také na koncertní album se členům Vertiga jejich přání prozatím plní. Jazzový specialista Ondřej Konrád popisuje dění mezi hudebníky na pódiu jako napojení jednoho na druhého: „Člověk má pocit, že je svědkem strhujícího procesu kolektivní improvizace. A do značné míry je tomu tak,“ konstatoval v recenzi pro Lidové noviny. „Ale Vertigo je zároveň kapelou pevných tvarů, a tak se z onoho jakoby samovolného proudu hráčského podvědomí opět vynořují do not vypsaná místa a lomí se nálady tak, jak to autoři naordinovali.“ Prozatím je svěžest Vertiga nepoznamenaná kompromisy, které s sebou někdy nese chuť živit se výhradně hudbou. „Vážně jsme tak dobří?“ ptal se prý sám sebe basista Uhrík nad Konrádovou recenzí uzavřenou pěti hvězdičkami.

Jisté je, že Vertigo zastupuje hudební generaci mladých jazzmanů, kteří už většinu života strávili v relativně otevřené společnosti, nezasaženi apatií, v konfrontaci se světovým děním. Jak dobří budou za pět či deset let, se ještě ukáže. Současnou podobu Vertiga si ale mohou zanedlouho vychutnat návštěvníci připravovaného turné, jehož hostem na vybraných koncertech bude Lenka Dusilová, která na poslední desce také hostuje.

Petr. Vizina, Lidové noviny 20. ledna 2007

Vertigo Quintet patří do světa

Současná česká hudební scéna toho nemá mnoho, čím by se mohla pochlubit před světem. Skupina Vertigo Quintet ale mezi to málo rozhodně patří.  

ALBUM TÝDNE

Skupina Vertigo Quintet patří k tomu vůbec nejlepšímu, co nabízí česk(oslovensk)á jazzová scéna. Její eponymní debut, nahraný studiově tři roky po založení souboru, získal Anděla jako Nejlepší jazzová nahrávka roku 2005. Kapelu tvoří pětice mladých českých a slovenských muzikantů, navazující zdaleka nejen na výdobytky amerického jazzu, ale i na evropskou scénu, klasickou hudbu (jedná se vesměs o konzervatoristy), nepopírají ani zálibu v jim generačně spřízněné rockové a elektronické hudbě.

Druhým počinem Vertigo Quintetu je živé album Live U Staré paní (Amplión Rec.). Najdeme na něm převážně novinky, nechybějí ale ani skladby z debutu, které dokládají, jakým způsobem kapela pracuje s "daným" materiálem. I když se Vertigo Quintet věnuje poklidnější, až impresionistické hudbě, živé podání jeho skladeb má obrovský vnitřní tah a dynamiku, nehledě k tomu, že improvizace, propojující složená témata, jsou skutečnými improvizacemi, nikoli pouhou hrou na ně.

Autorsky se na repertoáru podílejí všichni členové souboru (Marcel Bárta - saxofony, basklarinet, Oskar Török - trubka, křídlovka, Vojtěch Procházka - piano, Rastislav Uhrík - kontrabas, Daniel Šoltis - bicí), jejich skladby jsou členité, přitom však jakoby "z jednoho kusu". Je z nich patrné, že jejich výsledná podoba je dílem všech, vyjadřovací jazyk Vertiga je svébytný a celistvý. I ve chvílích, kdy jsou zapojeny hostující smyčce nebo v závěrečné skladbě Eĺga vokál Lenky Dusilové, podřizují se hosté dokonale propracovanému celku, nikoli naopak.

Nové album Vertigo Quintetu opět poukazuje na fakt, že mladá domácí jazzová generace už dávno předčila své poněkud zamrzlé předchůdce (čest výjimkám, jsou-li vůbec jaké). Zbývá už jen, aby si toho všimlo i obecné povědomí, jak posluchačské, tak profesní. Kapely typu Vertiga by měly mnohem častěji koncertovat, a to nejen u nás, ale - ještě více než doposud - také v zahraničí. Je se totiž čím chlubit.

                                                                                                                              Ondřej Bezr, iDNES.cz, 16. ledna 2007

Takový jazz tady dlouho nebyl

Ze spojení Vertigo Quintetu a členky Tara Fuki vznikla ojedinělá deska

Soubor Vertigo Quintet se podstatně liší od naší současné jazzové (a nejen jazzové) scény. A to už způsobem práce: pianista Vojtěch Procházka, jehož lze považovat za hlavního tvůrce osobité koncepce, odešel nedávno ze svého pařížského pobytu do Norska, jedné z hlavních líhní dnešních nových jazzových zvuků. Ostatní členové kvinteta investují do svého sebevzdělávání (ale také navazování nových kontaktů) v polských Katovicích. Doma, v Česku, se však hojně, občas každý zvlášť, podílejí na jiných projektech. A pokud se spolu sejdou v plném obsazení, přináší výsledek vždy něco nového – jako v případě jejich aktuální nahrávky (sponzorované slušným počtem našich i polských kulturních institucí a distribuované mezinárodní značkou BMG). Tentokrát je to účast polské zpěvačky a violoncellistky Doroty Barové, jinak členky experimentálního dueta Tara Fuki, na jehož posledním albu se někteří členové Vertiga také podíleli. To spojení zní uceleně. Ve čtyřech instrumentálních skladbách na CD (po dvou Marcel Bárta a Vojtěch Procházka) obohacují vokál a violoncello Doroty Barové barvu dechového ansámblu. Bártův saxofon a Törökova trubka se přitom občas uvolňují do samostatných linek, takže ansámbl místy (např. v závěru Procházkova Sextetu) připomíná freejazzovou kolektivní improvizaci; jindy má povahu barevně bohatého, kompozičně zkázněného souboru, který při práci s tématy využívá i metod vážné hudby. Sem tam se vynoří přemýšlivá sóla Procházkova piana. Takový zvuk a kombinaci tvůrčích postupů nenajdeme v Česku u nikoho jiného!

Dorota Barová k tomu přispěla jednou vlastní písničkou a dvěma polskými texty k dalším skladbám Bárty a Töröka. Její barva hlasu i melodická invence odpovídají lyrickému, ale současně přemýšlivějšímu charakteru alba, na němž – jak odpovídá zvyklostem dnešního jazzu tohoto typu – nenajdeme ani jednu skladbu rychlejšího tempa.

LUBOMÍR DORŮŽKA, Autor je překladatel a hudební publicista, 24. října 2008