"Intenzivní, zahloubaní, napjatí, radostní, velmi evropští a zároveň naprosto jazzoví, Vertigo Quintet pro mě znamenal přímý zásah. "

- Bud Kopman, allaboutjazz.com


"Jedno z nejlepších alb tohoto roku a skutečný objev na naší jazzové scéně."

- Miroslav Romančuk, jazzport.cz
 

Recenze—Uni Jazz Magazín—Vladimír Kouřil                                                                                                Nahráno roku 2005, Vydavatelství: Amplion,68:16

Vertigo Quintet

Počátek století v našem jazzu příjemně překvapil širokou stylovou paletou nejmladších kapel. Po dosavadních vrcholech s nahrávkami Davida Dorůžky a Zítkova NUO přišlo přímo mariášnické ‚re‘ podložené muzikantskými esy nejmladší generace ve Vertigo Quintetu. Na nedávném turné po Česku a východním Slovensku představilo hudbu z debutového alba VERTIGO QUINTET (Amplion, 2005, 68:16). ,Starou pažbou‘ kapely je saxofonista Marcel Bárta (*1974). Už v počátcích své kariéry byl výrazným sólistou Svobodova Kontrabandu, zde hraje na sopránsaxofon a na basklarinet. Čtyři jeho partneři jsou o desetiletí mladší. Nejmladším je bubeník Daniel Šoltis (*1982), následuje pianista Vojtěch Procházka (*1981), kontrabasista Rastislav Uhrik a Oskar Török (*1979). Poslední dva jmenovaní plus Šoltis přišli do Prahy ze Slovenska, čímž se potvrzuje to, že každou generaci českého jazzu ve své špičce doplňují jazzmani z východu bývalého soustátí. Hudba kvintetu má až meditativní atmosféru. V souvislosti s nedávným koncertem kapely Waynea Shortera si dokonce myslím, že tvoří na stejné vlnové délce. Jsou vzdáleni jak mainstreamu, tak fúzím posledního dvacetiletí. Kódem k této hudbě je avantgarda akustického jazzu, oťukávající hudební zkušenosti mimo sféru vlastního žánru. K nejzajímavějším titulům alba patří Exhibionista Marcela Bárty. V ní při Törökově hře na trubku zní v podtextu ibersko-arabské inspirace s obdobnou naléhavostí, jak na slavném albu Sketches of Spain Milese Davise a Gila Evanse. Je to nejdramatičtěji podaná skladba v jinak poklidném, zvukově neagresivním toku hudby Vertiga. Török má však soundem blíže než k Davisovi k úžasnému Tomu Harrellovi. Další perlou je Dalasi Rasti Uhríka, skladba zasněné melodické něhy, se zpívajícím kontrabasem a sólem basklarinetu s mámivým ,karpatským‘ koloritem. Na hře Vertigo Quintetu zaujme neobvyklá disciplinovanost sólistů, vzájemný respekt, aranžmá, v němž i opuštěné opakované tóny mají stejnou důležitost jako hlas sólistů. Hudba působí až asketicky, což bývá spíše doménou muzikantů staršího věku, kteří mají za sebou bouřlivý vývoj. Zdůrazním-li vynikající pojetí Bárty či Töröka, nesnižuji podíl ostatních. Například pianista Vojtěch Procházka jako autor poloviny skladeb má na styl kvinteta zásadní vliv. Při srovnání se základními jazzovými styly slyšíme něco mezi pozdním cool jazzem a avantgardou koketující s třetím proudem. Ale řečeno obrazně: když hudba skončí, máte pocit, že kolem vás prošel magický vánek uklidňující jako japonský interiér, v němž nás místo těžkého nábytku obklopují odstíny šerosvitu.

Vertigo Quintet patří do světa - Ondřej Bezr, iDNES.cz

16. ledna 2007  14:34

Současná česká hudební scéna toho nemá mnoho, čím by se mohla pochlubit před světem. Skupina Vertigo Quintet ale mezi to málo rozhodně patří.

ALBUM TÝDNE
Skupina Vertigo Quintet patří k tomu vůbec nejlepšímu, co nabízí česk(oslovensk)á jazzová scéna. Její eponymní debut, nahraný studiově tři roky po založení souboru, získal Anděla jako Nejlepší jazzová nahrávka roku 2005. Kapelu tvoří pětice mladých českých a slovenských muzikantů, navazující zdaleka nejen na výdobytky amerického jazzu, ale i na evropskou scénu, klasickou hudbu (jedná se vesměs o konzervatoristy), nepopírají ani zálibu v jim generačně spřízněné rockové a elektronické hudbě.Druhým počinem Vertigo Quintetu je živé album Live U Staré paní (Amplión Rec.). Najdeme na něm převážně novinky, nechybějí ale ani skladby z debutu, které dokládají, jakým způsobem kapela pracuje s "daným" materiálem. I když se Vertigo Quintet věnuje poklidnější, až impresionistické hudbě, živé podání jeho skladeb má obrovský vnitřní tah a dynamiku, nehledě k tomu, že improvizace, propojující složená témata, jsou skutečnými improvizacemi, nikoli pouhou hrou na ně.Autorsky se na repertoáru podílejí všichni členové souboru (Marcel Bárta - saxofony, basklarinet, Oskar Török - trubka, křídlovka, Vojtěch Procházka - piano, Rastislav Uhrík - kontrabas, Daniel Šoltis - bicí), jejich skladby jsou členité, přitom však jakoby "z jednoho kusu". Je z nich patrné, že jejich výsledná podoba je dílem všech, vyjadřovací jazyk Vertiga je svébytný a celistvý. I ve chvílích, kdy jsou zapojeny hostující smyčce nebo v závěrečné skladbě Eĺga vokál Lenky Dusilové, podřizují se hosté dokonale propracovanému celku, nikoli naopak.Nové album Vertigo Quintetu opět poukazuje na fakt, že mladá domácí jazzová generace už dávno předčila své poněkud zamrzlé předchůdce (čest výjimkám, jsou-li vůbec jaké). Zbývá už jen, aby si toho všimlo i obecné povědomí, jak posluchačské, tak profesní. Kapely typu Vertiga by měly mnohem častěji koncertovat, a to nejen u nás, ale - ještě více než doposud - také v zahraničí. Je se totiž čím chlubit.

                                                                                                                            

Metropolislive.cz - Petr W. Vaněk

Prý se upřímnost vyplácí. Nebo to s tím vůbec nesouvisí? V titulku je uvedené CD, které mi takříkajíc delší dobu leželo v žaludku. Ovšem v uvedeném případě v tom lepším slova smyslu. Opožděné recenze mají jednu výhodu. Neustálým odkládáním termínů recenzování alba (ve stylu „ano, teď uzrál ten správný čas se na tuto muziku kouknout pod lupou“) hraje čas právě pro tento druh hudby. A u živého alba jazzové party Vertigo Quintet – Live U Staré Paní to platí dvojnásob. Mohlo by se zdát, že právě lajfkové verze jsou pro kapelu znouzectností a přichází jako vyplnění nějakého období, jež neoplývá dostatečným materiálem pro regulérní řadovku. Ne! V tomto je album plnohodnotným následovníkem/pokračováním debutového/studiového alba s eponymním názvem Vertigo Quntitet (vyšlého u Amplion Records a oceněného „andělskou soškou“ jako Nejlepší jazzová nahrávka roku 2005). Hudba Vertiga, na niž se tvůrčím duchem podílí celá pětice česko-slovenských muzikantů (Bárta-Török-Procházka-Uhrík-Šoltis) ubíhá jako celistvý proud sofistikovaně propracovaných hudebních invencí. Náročné kompozice se mění v průzračnou a čitelnou muzikální radost. Každá skladba od začátku až po samotný konec přesvědčuje svou sdílností a hravostí jednotlivých aranží. Sedm tracků obsahuje i tři sousta z předchozího (již zmiňovaného) alba. Ovšem zde je naleznete v jiném, jakoby emotivnějším kabátě. Skladby jsou jednoduše posazené do jiné časové/vyzrálejší linie. Improvizační minimalismus a maximalismus je pak namíchán ve vyváženém a chutném poměru na celém albu. Do tohoto koktejlu jen tak mimochodem vstupuje vážnohudební inspirace, která se v nejednom hudebním kousku prochází krajinou imprese a náladových zvratů. Jazzování v tomto pojetí je pro Vertigo Quintet jakýmsi určujícím rukopisem. Neotřelá pojetí, nástrojové kombinace a dynamické muzicírování se stává pro tentokrát příjemnou samozřejmostí. V tomto soukolí trefně funguje také hostování Smyčcového Quarteta Vladana Malinjaka, jež akcentuje zmíněný vážnohudební přesah dosti důkladně (ať jemné violové podbarvení romantické a snivé Tenny s dramatickými vyústěními nebo uhrančivé souzvuky v Quiet Prayer nesoucí nás do nepoznaných končin). Svéráz a originalita, s jakou tato parta přistupuje k jednotlivým kompozicím/jazzovým opusům, jednoznačně potvrzují, jak moc a kam mají tito chlapíci nakročeno.

A propos, i poslední záležitost tohoto živého záznamu s názvem El’ga to bez uzardění dokazuje (Hostující vokál Lenky Dusilové přichází z jiné dimenze a hlavně úplně jinak, než jej známe. A to je fajn!).